Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tvorbu baltimorských zázraků TURNSTILE provází takové malé zemětřesení. Celkem dobře si pamatuji chvíli, kdy jsem před nějakými pěti lety poprvé viděl na youtube jejich živák. Musel jsem se podívat, jestli je ta kapela opravdu „dnešní“. Všechno kolem jsou totiž vrcholné devadesátky. Týpek se sestřihem na 2mm, do půli těla, se dělí o mikrofon s každým v klubu a kolem něj se koná hardcoreové peklo. Lidé lezou po zdech i po stropu, házejí sebevražedné backflipy místo spořádaného stagedivingu a vy úplně cítíte tu upocenou extázi, která jiskří všude kolem. Opravdu jsem byl překvapen, že to není rok 1996, a že to není nějaká kapela, která předskakovala třeba takovým SNAPCASE a povedlo se jim udělat na koncertě větší brajgl. Ostatně, kluci i trochu vypadají, jako by vypadli z té doby. Civilové bez hvězdné manýry, co na koncertech promění místo, kde hrají, v saunu říznutou atletickým stadionem. Bude velmi zajímavé, jak se kapela vyrovná s tím, že neustále roste. Za chvíli prostě nebude možné hrát tak, že sdílí prostor se všemi lidmi, co přišli na koncert, protože těch, co si přijdou skočit z pódia, bude prostě příliš mnoho.
Poslední dny, kdy nové album "Glow On" intenzivně poslouchám, jsem hodně přemýšlel, v čem je jejich kouzlo. Některé kytarové riffy zní, jakoby je dávala dohromady punkrocková banda z učňáku. Ovšem to, jak jsou funkční a jak minimalisticky a současně efektivně je Daniel Fang krájí svojí rytmikou, je jedním ze základních principů jejich úspěchu. Na tom, jak Daniel staví bicí, jsem dumal vlastně mnohokrát. Hraje svým způsobem úsporně a "pro kapelu". Současně si vymýšlí drobné fórky, které mě neskutečně baví. Třeba to, jak naživo odpaluje skladbu „Holiday“. Na otevřenou hajtku dá čtyři údery, které jakoby předznamenají úvod, při kterém by měla erupce energie srovnat se zemí celý klub. Pak ji zavře a jede si jen s basou tlumenou nenásilnou linku, při které se všichni nemůžou dočkat na prvotní náraz kytar. Skladby jsou jednoduše, ale chytře složené a naprosto skvěle fungují živě.
Ještě se vrátím k úvodu. TURNSTILE zní jako kdyby někdo vzal RAGE AGAINIST THE MACHINE, SNAPCASE, ranné OFFSPRING a další lídry své doby, hodil je do mixéru a kořenil je melodickým hardcorem. Devadesátkový odér z toho čpí ze všech stran. Na nové desce přidávají i prvky indie rocku, dream popu a dalších žánrů, které by se mohly zdát s jejich divokým stylem neslučitelné. Ale jde to. Skladby, které jdou vyloženě po atmosféře, jako je „Alien Love Call“, nechávají album vydechnout a zajímavě ho provzdušňují.
Zajímavým tahem, který se určitě na současné deskce vyplatil, byla sázka na Mika Elizonda coby producenta desky. Mike je všeuměl, který umí hrát na kdeco, sám tvoří a je spojován se jmény jako je EMINEM, 50 CENT nebo TWENTY ONE PILOTS. Současně je ale podepsán například coby producent pod deskou „The Hunter“ od MASTODON. Právě to mu dává nadhled nad žánry i talent poskládat ostré kousky, při kterých fanoušci kapely berou stage útokem. Třetí album TURNSTILE je plné jednoduchých funkčních riffů, živých vypalovaček i zasněných melancholických písniček, které si uchovávají „feelgood“ jiskrnost. Tohle je jedna z kapel, kterou musíte zažít na své vlastní zpocené triko, abyste ji docenili. A já doufám, že to stihnu co nejdříve, protože tahle kapela je dnes v té nejlepší kondici. Zatím je nicméně potvrzen jen Hellfest a Primavera Sound na příští rok.
Velmi solidní porce technického death metalu od původně thrash metalového tělesa z Chicaga. Parádní poměr instrumentálního honimírismu, metalové dravosti a mnohovrstevnatých, někdy až lehce chaotických struktur.
I na svém šestém albu jdou emaři z LA po textových i hudebních strukturách, které odráží emocionální témata jako jsou panické ataky, sociální úzkost a zármutek. Nově vedle post-hardcorových ingrediencí přidávají více indie rocku a výraznější basové linky.
Už jsem dlouho nebyl z nějaké desky tak nadšený. Nehorázně nařezaný agresivní hardcorepunk s téměř nezkreslenou kytarou a vražednými prdel nakopávajícími tempy hraničícími s fastcore kategorií rychlosti.
Aj keď by sa mohlo zdať, že koncept báťuškovského pravoslávneho black metalu je v roku 2025 zúfalo vyčerpaný, PATRIARKH tu prinášajú viaceré svieže momenty pokukujúce po širšom publiku. Určite si to zaslúži viacero vypočutí.
Depresivní hudba na pomezí black a doom metalu je živnou půdou pro různé one man projekty. „Of Darkness and Solitude“ je již šestým albem jednoho rozháraného Američana. Má to svou kvalitu, agresi i pěkně ponurou atmosféru.
Otázkou pro Portugalce GAEREA je, zda jejich black metal má být vizí osobitě vzletné formy, nebo je to jen teatrální snaha o dramatičnost. Té je totiž na aktuální desce opravdu hodně. A čeho je moc, toho je příliš. Minulá deska se mi zamlouvala více.
Další technický death metal. Povedený debut skupiny, za kterou stojí hudebníci se zkušenostmi, třeba bývalý bubeník FALLUJAH. I díky klavírním partům hodně rozmanité a proměnlivé dílo startuje zajímavou tematickou trilogii. Budu sledovat.